Kam to bude?
Zase jako obvykle s bráchou nestíháme… Rychlým povozem se na místo srazu – nádraží u hodin – dostáváme na čas s akademickou dvaceti minutovkou.
Nestíháme vlak v 16:49, nemáme koupený lístky!
je slyšet
z hloučku zpod batohu a krosen, menších či obojích.
Tímto vlakem stejně nejedeme
, zní strohá odpověď.
Vše v pořádku, všichni mají vše?
Jdeme!
Vycházejíc z nádraží se kupí otázky: Kam jdeme?
, Co je
tohle za srandy?
Po fotografování někteří míří na nádraží ČSAD, někteří zbylí nevěřícně neví, zda se mají vrátit do haly, nebo co se bude dít.
Odchod
rázně zahlaholíme s Dombasem a dodáváme: Směr
180°
.
Tak to je paráda, jdeme na závodiště!
, zní uklidňující
odpověď zpod pochodujících batohů. Ano, vskutku jdeme na závodiště, ale
tam se nezastavujeme. Však vlak v 16:49 taky ne.
Kam to jdeme?
zazní s mizejícím nástupištěm.
Opouštíme přátelskou ochranu borového lesa, míjíme poslední zahrádky a vcházíme na Bílé pláně, velkou záři civilizace, teplo domova necháváme za sebou. Jen po pravé straně je poslední lidská přítomnost, která o sobě dává vědit červenými světly letiště. Pochodujeme podél kolejí, míjíme světla v ose ranveje, čas nás začíná tlačit, zkoušíme jak máme zabaleno a s plnou polní pokračujeme skautským krokem. Nyní sledujeme jen stopy zajíců a brázdy oranice, jenž mizí v bílo-šedé dáli. Pak jen tma a tma.
Teplo domova, nádražní haly jsme sice opustili, ale na jeho nedostatek si nemůžeme stěžovat. Dech a funění jak lokomotiva tomu nasvědčuje. Přecházíme promrzlou lávku a v dálce za kroutícím se náspem vidíme světla. Světla, jež nám dávají směr a naději. Naději, že tam bude změna. Že tam a dost!
Konečně…
Perón Staro-jesenčanského nástupiště se zdá býti koncem trmácení. Svlékáme porůznu svršky, začínáme ventilovat a to celým tělem. Jen co po chvilce stihneme vychladnout, z dálky od Pardubic, odkud jsme přiběhli, se sune světelný kužel, neklamné znamení prijíždějícího vlaku.
Motoráček, nastupujeme. Zabíráme dvě oddělení proti sobě přes
uličku, kterou měníme v sušárnu. Usušit mokrý věci, dorovnat batohy,
napít se a něco lehkého sníst. Poslední zmíněná slovesa doporučujeme
s ohledem na to, co nás čeká. S klesající tepovou frekvencí a ventilací
se množí otázky: Kam jedeme?
, Třeba na Svratouch do hájovny?
,
Na Srub těžko, to je daleko od trati!
, Vyloučeno!
Některé
dohady a hromadu jiných řeší a zároveň vyvolává paní průvodčí svým
dotazem: Kam to bude?
, na který odpovídáme: 6× celý a 2× 1/2
Bílek!
Tak to máme 7 celých, je to …km, tak to bude…
korun.
Při směně lístků za peníze se paní pruvodčí ptá:
A to jedete domů, nebo někam na tah?
Né, na výpravu
, zazní z hločeku s dodatkem: My jsme
skauti.
Paní průvodčí: Kde budete spát?
To my nevíme, třeba venku!
Paní průvodčí: Tak to já si pěkně v teple sednu s čajem
k televizi. Mě by ven nedostali.
a pokračuje: V Bílku budete
v 19:43, ale ve Ždírci si musíte přestoupit do 1. motoru – ten tam jede
přímo. Tenhle končí ve Ždírci. Já Vám řeknu, až budete
vystupovat.
Děkujeme
, odpovídají kluci.
Co je u Bílku?
, Sobiňov
. No jasně, jedem na Sobiňov. No
jo, ale proč nevystoupíme už v Sobiňově a jedeme až do Bílku?
Dohady musíme v rámci přípravy s Dombasem přerušit. Připravte se na
delší pochod. Čeká nás asi 20 km a asi 4–5 hodin pochodu.
Cože?!
Protáhlé obličeje značí velké překvapení
a údiv jejich majitelů. No to je hezký, dnes zase nebudu spát.
Ne,
to nebudeš, leda bys to někde zapíchnul v záhrabu a dal bivak.
Cesta se kroutí, na nádraží ve Žďárci bereme vodu a přesedáme do
1. motoru, poslední přípravy, natáhnout psí dečky, zadělat batohy
Bílek, vyskakujeme!
Sami na zastávce, k údivu ostatních
cestujících se dereme ven. Do zimy a do tmy. Paní průvodčí nám popřeje
šťastnou cestu a odvelí vlak pryč. Jen co zmizí červená koncová světla
a přestanou blikat závory, nádražní lampa zhasne. Jen ticho, tma.
Posvátný klid je narušen křupáním sněhu pod botami devíti poutníků,
devíti skautů, z nichž jen dva znají cíl. Ti dva jej prozradí: 360°,
na sever po žlutý! Začíná na kopci u plechový budky. Míří dolu do
nějaký dědiny a někam dál…
Za občasného probliknutí baterky procházíme neznámým statkem, abychom vedeni žlutou se ubírali dále, směrem na Sloupno. Chůze otevřenou krajinou je nepopsatelná. Hluk civilizace je daleko pryč, šum života v tuto dobu ustal, či je v poklidu tepla domovů. Křupání sněhu je doprovázeno neslyšitelným klouzáním bot v bílé peřině prašanu a tlumeným dýcháním před touto krásou. Jako zázrakem se nám malou dírou v mracích ukazují duležitá zimní souhvězdí, včetni těch, které určují náš cíl a pomáhají nám držet směre pochodu. Báječné chvíle, kdy se člověk – tvor to pozemský – nechává vést vesmírnými tělesy po nebi rozházenými.
Po polní cestě se chodí nejlépe uprostřed mezi stopami od kol. V místě, kde je led pokrytý sněhem to občas uklouzne. Největší zkušenosti s gravitací pozemskou a minimálním – nezřídka kritickým (nulovým) – třením bot a ledu, získává Jack. Před žuchnutím, které již po 3/4 hodině chůze zvládá celkem bravurně se ozve drobné heknutí, znamenající očekávání pádu…
Asi ve 2/3 cesty, tak po 3 hodinách pochodu to všechny, včetně samotného autora, přestalo bavit počítat ulehnutí na zem.
Hodinu na cestě, Sloupno. Zase kousek civilizace, ale zhasínající světla ve staveních nám dávají najevo, že normální lidé v těchto hodinách po vzoru paní průvodčí chodí spát, či usínají u blikající televize. Jen štěkot psů, které vyrušíme z jejich teplých klubíček nás vítá a zároveň dává sbohem při průchodu vsí. Obecní lampy, které ještě svítí nám poskytují možnost se prohlédnout a nahlédnout do mapy.
Před námi je první a zároveň nejvyšší kopec Železných hor. S touto svým způsobem též první výpravou je toto výškové prvenství více než symbolické. Za vesnicí přes bílé pláně, napospas větru a mrazu stoupáme vzhůru na vrchol. Těsně před ním míjíme okraj Dolního Vestce a jednou z jeho uliček odbočujeme k vrcholu. Na rozlehlém a plochém vrchu celkem snadno nacházíme triangulační tyč a kousek ze sněhu vyčuhujícího výškového bodu. Jsme na vrcholu, jsme na Vestci, nejvyšším místě Železných hor. Obloha posetá hvězdami, překrytá občasnými mráčky.
Nic nám však v další cestě nestojí a vydáváme se na další vrchol – Chloumek. Jsme dvě a půl hodiny na cestě. Je deset večer a naše karavana se sune dál, tentokrát s kopce dolů. Z Vestce sestupujeme do sedla a stáčíme se vpravo dolů. Procházíme Barovice. S blížící se půlnocí začíná přituhovat. Výstup na kopec, byť s malým převýšením nás opět trochu zahřívá.
Asi po 3/4 hodině přicházíme na Chloumek, ale hned míříme
dál, na další dnes
již třetí kopec – Spálavu. Cestou
jsou stále častější dohady, kam vlastně jdeme. Pár lidí už postřehlo,
že se na směrnících objevuje Horní Bradlo (6 km). Ale přece
nemužeme jít až na srub, to je dalších 5km.
Ale kam tedy
míříme?
Názory se různí, někdo hovoří i o Slatiňanech, ale
srubistů
je víc – ovšem ne moc věřících svým návrhům. Na
Spálavě se však celá věc urovná a vyjasní. Ještě před tím je však
nutno trefit
vrch Spálavy, který je u velké lípy – tam je
alespoň červeno-bílá tyč, oznamující výškový bod v její
blízkosti.
V zatáčce vyměřujeme azimut a scházíme ze silnice, někam do tmavé a přesto bílé noci. Přes příkop skokem a po kolena do sněhu, na bílou pláň. Celá skupina se snaží držet směr, abychom měli větší šanci trefit se na poprvé. Bloudit tady v tomto místě není nic, o co bychom teď stáli. Pochod po zasněžené a nekonečné pláni, po kotníky ve sněhu, s občasným propadnutím do nafoukaného sněhu v brázdě po kolena nás stojí mnoho sil. Ale vytoužený cíl se nezadržitelně blíží. Lípu jsme trefili naprosto přesně. Batohy jdou dolů, ramena a záda dostávají zasloužený odpočinek.
Dombas vytahuje po nezbytném vrcholovém fotu tajemný předmět z boční
kapsy své gemky ve tvaru velké nábojnice. Z oblého toho překvápka se
vyklube termoska a z jejího nitra horký čaj, který ihned v kalíšku
putuje kolem všech účastníku této výpravy. S tatrankou nebo čokoládou
či s křížalami je to opravdu vzpruha. Další překvapení do této chvíle
schováno u Figyho opouští též svůj úkryt, aby mohlo potěšit oči okolo
stojících skautů. Ve světle čelovky zacinkají klíče od Modletínského
srubu – Srubu u Zlatého klíče – tak přece. Ale i tam je to
ještě kousek
cesty.
Jsme na cestě něco přes čtyři hodiny. Před námi je cesta už jen s kopce dolů. Ale nejtěžší úsek nás překvapuje až nyní. Překonávání potoka mezi Barovicemi a Chloumkem proti tomu nic není. Sníh na této závětrné stráni je nafoukán a tudíž ho tu je víc než na straně, odkud jsme přišli. Na postu prvního – prošlapávače stopy se nikomu nechce zustávat dlouho a tak střídání je velice rychlé. Někdo to po 50 krocích vzdává a vystupuje ze stopy, aby byl vystřídán. V dálce svítivé červené tečky Krásného této situaci dodávají velkou váhu. Jasný cíl, viditelná cesta, ale zavátá. Vpředu se nikomu nechce jít, stojí to více sil a vyžaduje silnou vůli a morálku přemoci sama sebe. V tuto chvíli jsme s tímto trochu na mizině. Konečně les. Částečná záchrana. V závětří více schováni před větrem, ale bělavé šero usnadňující orientaci je tu tam.
Jsme pohlceni tmou smrků a borovic. Několikrát lehce bloudíme, ale nakonec se přece vyloupneme na známých cestách nad Modletínem. Krize je překonána, teď už seběhnutí dolů je otázka půl hodiny. Scházíme kolem chat, zadem podél potoka a jsme doma.
Na fotografii je v rohu čas 1:32. Je pátek 3. ledna, nového roku 1997, naše výprava po pěti hodinách putování zimním krajinou Železných hor dorazila do cíle, lehké ovanutí ze srubu zaválo vůní domova…
- Bílek, železniční stanice – 19:43
- Sloupno – 0:59
- Dolní Vestec – 1:36
- Vestec vrch. (668 m.n.m.) – 2:03
- Barovice – 2:31
- Chloumek vrch. (640 m.n.m.)- 3:14
- Spálava vrch. (663 m.n.m.)- 3:51
- Spálava rozc. – 4:14
- Modletín kostel – 4:47
- Srub u Zlatého klíče- 5:14
Figy (18.3.2008)
Tento zápisek se týká následujících akcí:
- Bílé pláně (3.1.1997 – 5.1.1997):
info